Snahy vlastníků infrastruktury o omezování skrytých emisí uhlíku otevírají prostor pro cirkulární přístup, který umožňuje snížit spotřebu materiálů a množství odpadu a zároveň lépe využívat stávající zdroje.
Stavebnictví spotřebovává přibližně polovinu přírodních zdrojů využívaných ve světě a vytváří zhruba 30 % veškerého odpadu. Vlastníci infrastruktury se snaží snižovat skryté emise uhlíku, zvyšovat odolnost a lépe řídit náklady. Pozornost se proto stále více obrací k otázce, které se ve srovnání s emisemi tradičně věnovalo méně pozornosti: kolik materiálu se vlastně spotřebovává.
Diskuse o dekarbonizaci se z velké části zaměřuje na materiály s nižší uhlíkovou stopou. Přestože tato řešení zůstávají důležitá, omezení zbytečné spotřeby materiálů může často přinést stejné, nebo dokonce lepší výsledky. Nižší spotřeba materiálů snižuje emise spojené s těžbou, výrobou, dopravou a stavební činností a současně omezuje vznik odpadu i závislost na primárních surovinách.
Právě zde se cirkulární přístup stává účinným nástrojem ke zmírňování dopadů na klima. Na rozdíl od rozšířené představy není cirkularita pouze otázkou recyklace. Největší přínos spočívá ve snižování poptávky po nových materiálech, zachovávání stávajících staveb a co nejdelším využívání již dostupných materiálů.
Cirkulární beton – Kontrolní seznam pro infrastrukturní projekty
Omezení spotřeby materiálů navíc v mnoha případech nejen snižuje emise, ale také náklady na nákup, logistiku a likvidaci. Cirkularita tak představuje nejen environmentální, ale i ekonomicky racionální přístup.
Největší příležitost často představuje nepoužitý materiál
Dnešní infrastruktura je úplně jiná než před 50 lety. Města, dopravní sítě a veřejná infrastruktura v Evropě obsahují obrovské množství betonu, oceli a dalších materiálů, které lze zachovat nebo znovu upotřebit. Klíčovou otázkou proto je, jak co nejlépe využít hodnotu stávající infrastruktury.
Na této myšlence stojí cirkulární přístup: omezovat spotřebu, opětovně využívat a recyklovat. Největším přínosem pro životní prostředí je zpravidla omezení spotřeby nových materiálů. Každá tuna primárního materiálu, který není nutné použít, snižuje emise spojené s těžbou, výrobou, dopravou a manipulací na staveništi, ještě než přijdou na řadu alternativní materiály.
Nejdůležitější rozhodnutí o cirkulárním využívání zdrojů proto často padají již v počátečních fázích projektu. Lze zachovat stávající infrastrukturu? Je možné prodloužit její životnost? Kolik nového materiálu je skutečně potřeba? A jaké cíle stanovit pro efektivní využívání zdrojů, opětovné použití a celý životní cyklus? V mnoha případech je nejudržitelnější právě materiál, který již máme k dispozici.
Skrytý problém nadměrné spotřeby materiálů
Snížit spotřebu materiálů zní jako jasný cíl. V praxi se však v mnoha projektech stále spotřebovává více materiálu, než je skutečně nutné.
Příčinami tohoto jevu se zabývá multidisciplinární výzkumná iniciativa BLINK, která vznikla z podnětu AFRY. Jejím cílem je zjistit, ve kterých fázích plánování a realizace projektů nadměrná spotřeba materiálů vzniká a jak lze tato rozhodnutí v praxi změnit. Projekt zkoumá, jak spotřebu materiálů ovlivňují normy, standardy, postupy při zadávání zakázek i jednotlivá projektová rozhodnutí, a hledá konkrétní způsoby, jak spotřebu zdrojů snížit, aniž by tím utrpěly výsledky projektu.
Výzkumníci hledají odpovědi u dvou významných projektů, v nichž hraje AFRY důležitou roli: prodloužení tramvajové trati ve finském Tampere a nemocničního projektu Laakso Joint Hospital v Helsinkách. Sledují klíčová rozhodnutí a zkoumají, kdy a proč se množství použitých materiálů zvyšuje a jaké kroky by mohly jejich spotřebu omezit.
První zjištění poukazují na významné, dosud přehlížené téma. Zatímco zaznamenávání uhlíkové stopy v posledních letech výrazně pokročilo, řada organizací má stále problémy vyčíslit celkovou spotřebu materiálů, zejména spotřebu primárních surovin. Je proto obtížné určit, kde nadměrná spotřeba vzniká a kde existuje největší potenciál pro její omezení.
To je důležité také proto, že spotřeba materiálů patří mezi faktory ovlivňující emise. Když je řeč o dopadech betonu na životní prostředí, pozornost se obvykle soustředí na vysoké emise spojené s výrobou cementu. Méně pozornosti se však věnuje tomu, kolik betonu vůbec spotřebujeme.
Hlubší výkop, větší materiálová rezerva nebo pár drobných změn v návrhu se samy o sobě zdají zanedbatelně. U rozsáhlých infrastrukturních projektů však mohou podobná rozhodnutí znamenat tisíce tun materiálu navíc a s nimi i další emise.
Jak zavést principy cirkularity do praxe
Pro vlastníky infrastruktury je zásadní otázkou, jak principy cirkularity uplatňovat, aniž by byla ohrožena bezpečnost, technické parametry nebo ekonomická životaschopnost projektů. Program AFRY Circular Concrete vznikl právě s cílem pomoci tuto otázku řešit.
Beton je v tomto ohledu obzvlášť významný, protože představuje přibližně 72 % stavebních materiálů používaných v Evropě. Jeho klíčová pojivová složka, cement, je zároveň zodpovědná za přibližně 8 % celosvětových emisí skleníkových plynů.
Program vychází z principů omezování spotřeby betonu, jeho opětovného využívání a recyklace a staví na jednoduché myšlence: dopady lze často nejúčinněji snížit tím, že se nejprve omezí zbytečná spotřeba materiálu a teprve poté se hledají náhrady nebo řešení pro jeho další využití po skončení životnosti.
Ve spolupráci s téměř 50 zainteresovanými stranami vytvořila AFRY také Circular Concrete Checklist (Kontrolní seznam pro cirkulární využívání betonu), který pomáhá u infrastrukturních projektů systematicky posuzovat možnosti opětovného využití a efektivního nakládání se zdroji ještě před přijetím klíčových rozhodnutí.
Seznam pokrývá celý životní cyklus projektu, od plánování a návrhu přes výstavbu a údržbu až po změnu účelu stavby. Převádí zásady cirkulárního nakládání s betonem do konkrétních kroků, které mohou projektové týmy uplatňovat při každodenním rozhodování. Je koncipován jako společný nástroj pro klienty, projektanty, dodavatele a veřejné orgány s cílem podpořit důslednější uplatňování principů cirkularity ve stavebnictví.
Příklady z praxe v rostoucí míře ukazují, že snižování spotřeby materiálů a zachovávání již existujících zdrojů může mít viditelný přínos jak z hlediska životního prostředí, tak z hlediska ekonomického.
Cirkularita vyžaduje lepší rozhodování
Zkušenosti z pilotních projektů v Evropě ukazují, že hlavní překážky často nejsou technického, ale organizačního charakteru. Patří mezi ně zavedené postupy zadávání zakázek, vnímání rizik i preference primárních surovin.
Příklady z projektů potvrzují, že potřebná technická řešení již existují. Větším problémem je zohlednit principy cirkularity dostatečně brzy, aby mohly skutečně ovlivnit podobu a výsledky projektu. Řadu příležitostí totiž ztrácíme ještě před zahájením výstavby. Způsob zadávání zakázek, hodnocení rizik, zavedené technické požadavky i tradiční pracovní postupy mohou být důvodem pro upřednostnění primárních materiálů, přestože jsou k dispozici vhodné alternativy.
Cirkularitu je proto třeba vnímat především jako otázku plánování a projektování, nikoli nakládání s odpady. O využití materiálů, zachování stávajících objektů a možnostech jejich budoucího opětovného použití se zpravidla rozhoduje dlouho předtím, než stavba dospěje k demolici.
Právě zde cirkularita přináší hodnotu, která přesahuje samotné snižování emisí. Omezením závislosti na nově těžených surovinách mohou organizace zvýšit svou surovinovou bezpečnost, posílit odolnost a snížit rizika spojená s problémy v dodavatelských řetězcích. Vzhledem ke zpřísňujícím se environmentálním požadavkům a rostoucí nejistotě v dostupnosti materiálů budou tyto přínosy nabývat na významu.
Nová měřítka pro budoucí projekty
Další etapa vývoje odvětví může vedle pokroku v oblasti materiálů a technologií přinést také nový způsob posuzování projektů. Zatímco dnes se při hodnocení projektů běžně sleduje spotřeba energie a emise uhlíku, v budoucnu by se stejná pozornost mohla věnovat spotřebě materiálů.
Lepší přehled o spotřebě materiálů, zejména primárních surovin, by organizacím umožnil odhalovat neefektivní postupy, stanovovat smysluplné cíle a přijímat informovanější rozhodnutí v průběhu celého životního cyklu projektu. Taková změna by mohla zásadně ovlivnit způsob, jakým jsou infrastrukturní projekty koncipovány, navrhovány a realizovány.
Největší příležitosti přitom vznikají mnohem dříve v životním cyklu projektu, než si řada organizací uvědomuje. Otázka cirkularity se příliš často dostává do popředí až poté, co již byla přijata zásadní rozhodnutí. Největší potenciál nabízí fáze plánování, zadávání zakázek a projektování, kdy je ještě možné omezit spotřebu materiálů, prodloužit životnost stávajících objektů a umožnit jejich opětovné využití.
Pro ty, kdo usilují o snížení skrytých emisí uhlíku a efektivnější nakládání s omezenými zdroji, z toho plyne jasný závěr: cirkularita není strategií pro konec životnosti. Je třeba ji začlenit již do plánování a návrhu. Stavět méně, více využívat to, co již máme, a získávat větší hodnotu z materiálů, které jsou již v oběhu.